„Poradím Vám hlavně: Buďte k sobě ohleduplní, mluvte na sebe, pomáhejte si a navzájem se hlídejte.“ Zásadní rada k přežití, od našeho nevidomého kamaráda Petra, před vstupem do „Sauny potmě“. „Máte obrovskou výhodu, že sauna je malá a neztratíte se v ní,“ ještě dodal a pak si ťuknul hůlkou o práh a vešel do temné místnosti. Experiment začíná. Parta bílých pokusných myšek opatrně šmátrá, následuje ho a hledá svou skříňku.
Myslel jsem si, že to bude třeba jako ve fotokomoře, kdy alespoň nepatrné červené, nebo zelené světlo pomůže nám vidoucím s orientací v Petrově světě. Nebylo tomu tak. Poctivě jsem si musel nahmatat skříňku číslo sedm. Mám vymyšlenou strategii! Všechny věci co si beru s sebou si několikrát spočítám, skříňku jsem si vybral skoro v rohu, ručník jsem si vzal z mikrovlákna, aby šel poznat po hmatu a lahev s pitím si dávám vedle odpadkového koše – tam ji určitě najdu. A hlavně na nic jsem nečekal a šel do toho rovnou, abych nemusel v potírně hmatat, kde je volné místo.
Když jsme se konečně usadili kolem kamen, měl jsem neodbytnou potřebu vědět s kým se vlastně potím a kolik nás tam je. Proto jsem vyvolal klasické oddílové počítání: „První.“ Soused pokračoval: „Druhý“ až jsme společně došli k číslu osm. To znamená, že kolem druhých kamen se choulilo zbylých devět účastníků této zážitkové akce. Vlastní saunování bylo úplně stejné jako jindy, potíš se, potíš a když už Ti to není příjemné jdeš ven – žádné otrocké sledování hodin.
No jo „jdeš ven“, ale jak to udělat, aby člověk neohrozil ostatní. Naštěstí jsem si vzpomněl na Petrovu základní informaci:“mluvte na sebe“ a hle, když jsem spolusaunéry informoval, že odcházím, najednou se vytvořil peloton a společně jsme našli sprchu i ochlazovnu. Ono to vlastně jde, když si pomáháme.
V odpočívárně jsem seděl vedle nějakého ženského hlasu. Prý Martina. Ale vůbec si nespojuji obličej se jménem. Řídím se podle hlasu a ten je sympatický, proto se kamarádím. Martina má navíc misku pomela se kterým se dělí s ostatními. Na začátku se jí prý ztratil manžel – respektive zašel do jiné potírny – tak s radostí využíváme servisu, který byl asi pro něj.
Po prvním kole a prvních temných krocích saunou jsme si docela všichni zvykli. Dokonce možná jsme si tuhle formu saunování užívali víc než jindy. Jasně byli jsme tam poměrně homogenní party, které se potkávají v sauně již leta. Žádný panikář, nebo klaustrofobik a ono opravdu pomůže, když s hendikepem bojujeme všichni společně. Taky jsme všichni zpomalili, nehlídali jsme čas, protože na hodiny jednoduše vidět nebylo a šlo jen o dodržení základních saunovacích pravidel. Všechny věci jsem našel na místě, kde jsem si je nechal. I ten můj hmatově unikátní ručník, který se „ztratil“ ze stoličky se pak vysvětlil. Jen lahev s pitím zůstala u odpadkového koše! Za to však nemůže tma, ale počínající skleróza.
Závěrečná sprcha. Ahoj do tmy a zážitek je za námi. Velký dík patří autorům projektu a třeba příště se potkáme znovu u temného pocení.
Tomáš Horák